Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bratranci Veverkové

10. 2. 2007

Bratranci Veverkové
a jejich vynález ruchadla

Roku 1827 dokoncili ve vesnici Rybitví u Pardubic rolník František Veverka a jeho bratranec, kovár Václav Veverka, asi tríleté pokusy s no­vou konstrukcí pluhu, kterou místní obyvatelé nazvali "ruchadlo", Ruchad­lo usnadnovalo orbu, jednu z casove i fyzicky nejnamáhavejších zeme­delských prací a proto velmi rychle vešlo ve všeobecnou známost nejen v okolí, ale i v jiných koncinách Cech a dokonce i v cizích zemích.


Nový vynález byl dítkem doby a prostredí, v nemž vznikl. Jeho zrod podnítily potreby tehdejšího rozvoje zemedelství.


Približne od druhé poloviny 18. století se stával požadavek rozvoje zemedelské výroby stále naléhavejší. V této dobe zacíná stoupat pocet obyvatel a to vyvolává hlad po potravinách. K roku 1771 se odhaduje v Cechách 4150000 lidí, ale za tricet let (r. 1805) jich zde žilo již 5 057 000. To byl takový prírustek, jako dríve za 50 a více let. A tempo rustu se ani v následujících desetiletích nezmenšovalo, spíše naopak. Dosavadní nízká úroven zemedelství ovšem mohla uspokojovat nároky na ni nyní kladené jen s velikými obtížemi. Nadto zaostalý nevolnický systém umožnoval, aby vrchnosti zvyšovaly produkci zemedelské výroby (a tím i své zisky) nikoliv zvyšováním výnosu z jednotky pudy, ale predevším zvyšováním robotních povinností poddaných, tedy jenom rustem práce. Poddaní potom nemeli dostatek prostredku a ani sil, aby mohli nejak podstatneji svá hospodárství vylepšovat. Za této situace znamenal každý neúrodný rok velké nebezpecí hladomoru. Nevolnický systém dosáhl prak­ticky vrcholu svých možností a stále více se projevoval jako brzda rozvoje spolecnosti. Jeho základy otrásala velká nevolnická povstání a definitivní pád znamenaly státní reformy. Dále bylo treba jít predevším cestou hle­dání a overování efektivnejších zpusobu hospodarení, daleko rozhodneji než tomu bylo dríve. To ovšem soucasne predpokládalo zdokonalit a vyro­bit odpovídající pracovní nástroje.


Zmeny v zemedelství se zacaly nejdríve prosazovat v živocišné výrobe, hlavne v chovu dobytka. Vedle zájmu o zlepšení chovných plemen to byl zejména prechod ke stájovému zpusobu chovu.


Pro stredoveké dobytkárství byla typická pastva na neobdelaném úhoru po vetší cást roku. To bylo diktováno celým systémem obhospoda­rování polí, který vytvárel jakýsi bludný kruh. Nedostatek kvalitního hno­je a nedokonalé obdelávání polí vyvolávalo potrebu nechat cást polí, zpravidla tretinu, z regeneracních duvodu ležet ladem. Zbytek obdelávané pudy umožnoval jen s obtížemi vypestovat produkty zajištující výživu a další nezbytné potreby obyvatelstva. To ovšem zpusobovalo nedostatek kvalitních luk a tím hlavne nedostatek zimního krmení pro dobytek, což melo za následek jeho pomerne nízké stavy a také jeho castý úhyn, sou­casne to diktovalo již vzpomenuto u nutnost nechat pást dobytek po vetšinu roku na úhoru. Pri pastve zustávaly nejduležitejší živiny z hnoje ležet na úhoru bez vetšího užitku, nízké stavy dobytka a krátká doba jeho ustájení zpusobovaly nedostatek chlévské mrvy. Tím se onen bludný kruh vracel na svuj pocátek.


Problém hnoje se zacal rešit zvyšováním stavu dobytka tam, kde byl dostatek pastvy - tedy hlavne na hospodárstvích velkostatku. Postupem doby se ukázalo, že vedle péce o kvalitnejší plemeno je treba se intenzivne zabývat pícninárstvím, tedy zajištením kvalitnejšího zdroje krmivá. Vetší množství kvalitnejšího krmiva umožnovalo stájový chov dobytka i v letních mesících a poznávání jeho všestranných výhod umocnovalo potrebu stále vetšího zájmu o louky a pestování polních pícnin. A tak jsme od konce 18. století svedky, jak se zvetšuje plocha osívaná jetelem, vojteškou, vicencem aj., jak se propagují poznatky o správných zásadách jejich pestování, jak se propagují i u drobných hospodáru. Tak napríklad na pardubickém panství bylo r. 1787 oseto jetelovinami 1,1 % z celkové plochy orné pudy, ale r. 1813 to již bylo 2,7 %.
Pestování polních pícnin, jako predpoklad zlepšování úrovne živocišné výroby, melo vliv jednak na získávání vetšího zdroje kvalitního hnoje, což umožnovalo zvyšovat výnosy v rostlinné výrobe, jednak umožnovalo potencionálne zvyšovat i produkci masa a mlécných výrobku.


Duležitou úlohu ve zvyšování výroby potravin melo také pestování brambor. K jejich masovému rozšírení došlo u nás zejména po katastro­fální neúrode obilovin v letech 1771 - 1772 a s ní souvisejícím hladomoru. Brambory byly zpocátku jen nucenou náhražkou, zakrátko se ale staly základní složkou lidové stravy, hlavne v méne úrodných oblastech, a zvý­šily samozásobitelnou schopnost venkovského obyvatelstva. To konecne umožnovalo dodat na trh vetší cást produktu ostatní zemedelské výroby.


Zvyšující se celkové zisky zemedelských výrobcu. byly stimulem pro další zdokonalování úrovne hospodárství, skýtaly možnost nákupu náradí a dalšího vybaven!. V tomto smyslu se ukazovalo být výhodné i pestování technických plodin, jako napríklad lnu, konopí, repky apod., po nichž byla poptávka v dusledku rozvíjející se manufakturní výroby. Vždyt na­príklad jen koncem 18. století byla zamestnána v Cechách více než polovi­na všeho manufakturního delnictva (tedy asi 336000 lidí) pradláctvím lnu a veliký pocet lidí se jím navíc zamestnával sezónne nebo jen okrajove.


Zavádení a rozširování pestování polních pícnin, brambor a technic­kých plodin pomáhalo uspokojovat požadavky kladené na zemedelskou výrobu, bylo duležitým clánkem jejího dalšího rozvoje. Nové plodiny rušily dosavadní monopol obilnárství, stále zretelneji vytlacovaly úhor, pomalu, ale jiste nahrazovaný strídavým obhospodarováním pudy.


To všechno však byly zatím jen perspektivy. K nim vývoj teprve sme­roval a na prelomu 18. a 19. století byl stále na svém pocátku. Zavádení nových plodin. rentabilita jejich pestování a tempo jejich rozširování na­ráželo na radu problému. Jedním z nich byl problém orby. Príprava pudy pro pestování jetelovin a okopanin, rozorávání úhoru apod. vyžadovala predevším kvalitní hlubokou orbu a tomuto požadavku vyhovovalo dosa­vadní orební náradí jen málo. Tento problém se od konce 18. století objevoval tím naléhaveji, cím presvedcivejší byly výhody pestování nových plodin.


A tak jedine v tomto vývoji zemedelské výroby a v techto potrebách, které ovlivnovaly naléhavost a snu hledání dalšího pokroku, mužeme spatrovat genezi zájmu o dokonalejší konstrukci orebního náradí, které by uspokojovalo práve tyto potreby. Neprekvapí nás jiste potom, že roku 1784­ vydává v Praze J. Mehler knihu "Erste Sammlung der bohmischen Ackergerathe", v níž shrnuje a hodnotí dosavadní zkušenosti se všemi užívanými typy oradel u nás. Soucasne zakládá pri polytechnickém insti­tutu sbírku modelu zemedelského náradí, popularizuje své poznatky z cest po západní Evrope. Kolem roku 1818 se u nás zkoušel upravený hohen­heimský pluh s válcovou železnou odhrnovackou a vlastník pražské zemedelsko-strojní dílny, Jakub Wimmer, zkoušel ve dvacátých letech 19. století na svých statcích pluhy zkonstruované Anglicanem Jamesem Smallem. V zárí 1824 predvádel v Praze profesor zemedelské ekonomiky na pražské univerzite a na ceském stavovském technickém ucilišti, Emanuel Michna, severoamerický pluh Wood-Freebornuv. O zdokonalení orební techniky ovšem usilovali tehdy i prostí rolníci, vycházející z pozorování a zkušeností z práce s obvyklými nástroji: Za všechny neznámé uvedme aspon zprávu z r. 1778 o úprave trutnovského háku poddaným z okolí Kladska, jménem Nave.


Je prirozené, že výše naznacený vývoj zemedelství a jeho problémy vykrystalizovaly konkrétním a specifickým zpusobem v živote obyvatel vesnice Rybitví u Pardubic a dvou premýšlivých lidí, Františka a Václava Veverkových. Ti dokázali zmobilizovat své schopnosti a težkosti s orbou, které pred nimi vyvstaly ve své konkrétní naléhavosti, vyrešili vynaleze­ním ruchadla. Vynálezem, který se stal organickým clánkem zdokonalo­vání orebné techniky v 1. pol. 19. století u nás i v jiných zemích.

V Rybitví hospodarila rodina Veverkových až od poloviny 18. století. Roku 1746 se sem priženil ze vsi Roudnice ded obou vynálezcu, Jirí Veverka. V té dobe bylo v Rybitví 9 usedlostí. Jirí Veverka na statku cp. 1 postupne získal pomerne veliký majetek a byl nejvetším zdejším sedlákem. Jeho schopnosti i jmení mu zjednaly mezi sousedy velkou vážnost. V letech 1751 - 1757 zastával úrad obecního rychtáre a casto byl zván za kmotra ke krtum a za svedka ke svatbám.
Velké hospodárství se ovšem rozdelilo mezi pocetné vlastní i ne­vlastní dedice ze ctyr jeho manželství. Statek cp. 1 prevzal roku 1783 Václav Veverka, otec vynálezce Františka. Byla od nej ale již oddelena cást polí a chalupa se zrízenou kovárnou (cp. 10) pro druhého syna Ignáce [Hynka), který se kovárskému remeslu vyucil; byl to otec vyná­lezcova spolupracovníka Václava.


Dedická vyrovnání zmenšila a zatížila statek cp. 1, ale i tak patril mezi velké grunty ve vsi. Po 39 letech hospodarení se rozhodl Václav Veverka predat po žních r. 1822 statek synovi Františkovi. Ten nebyl sice ješte plnoletý, ale starý Veverka byl churavý a o hospodárství se již. nemohl dostatecne starat.
František, dríve než prevzal grunt, se oženil s mladickou Magdalenou Acksteinovou z Drítce, která se prý stala rozvážnou hospodyní a s pre­hledem rídila chod hospodárství. Jejich svatební obrad v kostele v Osi­cích dne 29. ledna 1822 se málem nevydaril. Ženich doma zapomnel vrchnostenská povolení k snat ku a musel pro nej uhánet domu na své strakaté kobyle, zatímco svatebcané, osický pan farár a místní regenschori - ucitel Dominik Škroup, otec pozdejšího skladatele písne a naší hymny "Kde domov muj", netrpelive cekali na zapomnetlivého ženicha.


Nový triadvacetiletý hospodár nemel lehkou situaci. K dalšímu' delení statku sice nedošlo, ale byl zatížen dost znacnými dluhy a dedickými pohledávkami, které jen z menší cásti pomohlo pokrýt veno nevesty. František Veverka pocházel z 12 detí, z nichž 8 se dožilo dospelosti. Otec z nahospodarených penez zaopatril starší sourozence a když se František ujímal gruntu, bylo treba se ješte postarat o 19letého bratra Jirího, 21letou sestru Dorotu a 15letou Katerinu. Na výmenku se staral o rodice a když otec po roce zemrel, žila zde až do své smrti r. 1839 neštastne provdaná sestra Anna, jejíž manžel se toulal po svete, a také stará teta mladé hospodyne.
Doba, kdy zacal František Veverka hospodarit, byla pro Rybitví dobou pomerne velkého kvasu. Pocet usedlostí se v Rybitví od poloviny 18. sto­letí zvetšil o 5 a k roku 1802 jich tam bylo 14. Žilo zde 138 obyvatel. Ale už v roce 1839 to bylo 18 stavení a v r. 1848 již dokonce 23 a 173 obyvatel. Populacní rust a zakládání nových usedlostí bylo spojeno s ur­citým zmenšováním velkých statku, bud delením mezi dedice, nebo když zadlužený hospodár nehospodaril tak, aby vcas dluhy vyrovnal. Byla tu také velká snaha zachovat "otcovské" grunty co nejméne rozdrobené a proto pribývají predevším usedlosti vybavené jen. malou rozlohou pudy nebo domky úplných bezzemku.
Zvetšuje se pocet rodin, stoupá pocet obyvatel, u vetších statku je snaha nahospodarit co nejvíce majetku, aby bylo možno vyplatit dedice a grunt nezmenšovat. Ale celková plocha pudy se príliš nezvetšuje. Za této situace bylo stále méne místa pro nekolikaleté úhory, které v Rybitví predstavovaly ješte v r. 1757 témer 20 % vší pudy. Stále více bylo treba místo nich pestovat pícniny, brambory, technické plodiny a stále více premýšlet o nejvýnosnejším chodu celého hospodárství. Do roku 1839 se zmenšila plocha neobdelávaných úhoru v Rybitví na 12 % z celkové plo­chy a ubývání úhoru zacalo být ješte rychlejší.


Mladý František Veverka si nemohl se svou ženou rozhodne naríkat na starosti o uhájení životního standartu rodiny. Ke statku patrilo pri­bližne 12,5 ha pudy a když zacal hospodarit, pestovala se zde pšenice, žito, jecmen a oves, hrách, proso, cocka, len, konopí, vikev, krmná repa a brambory. Postupne shledával, že bude výhodnejší provést nekteré zme­ny a tak po case prestal pestovat konopí a vikev a místo toho se .zvýšila plocha osívaná smeskou a bramborem.
Bylo treba se ale vyporádat s problémem orby. Na statku bylo velice málo mužských pracovních sil a orat tehdejším náradím pomerne velkou plochu polí, nebylo rozhodne snadnou záležitostí.


Ve zdejším kraji se užívaly dva typy oradel: tzv. pražský pluh a trut­novský hák. Stabilní, ale pro potah težký pluh byl celkem dobre ovlada­telný a ve srovnání s hákem práce s ním nebyla tak namáhavá. Oral ovšem jen melce a pudu témer neobracel, takže se uplatnoval jen pri orbe pred setím obilí. Pole se muselo casto nekolikrát preorávat. Výhodou trutnovského háku byla možnost pomerne hluboké orby, ovšem za cenu velké námahy a težké ovladatelnosti pri práci. Nosil se zavešený na po­pruhu pres rameno a hloubka i smer orby se regulovaly silou paží.


Jakmile s rozširováním plochy, na níž se pestovaly jeteloviny a oko­paniny, a s ubýváním úhoru stoupaly požadavky na hlubokou orbu, stá­vala se orba hákem stále více namáhavejší a nákladnejší.


Ti sedláci, kterí stáli pred stejným problémem jako František Vever­ka a kterí "na to meli", zjednali si v case potreby výpomoc od chudých chalupníku nebo bezzemku, pro které práce u sedláka casto znamenala aspon cástecne východisko z jejich bídného živobytí. Veverka však musel dobre pocítat s každým krejcarem. Dluhy príliš neubývaly, nebot rostla mimorádná vydání. Nemoci a castá úmrtí v rodine. Bylo treba si vypuj­covat. A tak jej každé vydání za takovou "zbytecnou" a namáhavou práci jiste vedlo k premýšlení, jak si od nich odpomoci.


Byl to clovek technicky nadaný a remeslne zrucný. Pametníci pozdeji vypráveli, že jako samouk zvládl kolárské remeslo a dokázal si také sám zhotovit kolecka k pluhu. Opravoval si a všelijak dokonce vylepšoval i hodiny, které byly jako urcitý prepych jiste chloubou domácnosti. Zho­tovil si pomocí kola od vozu a ruzných prevodu jakousi mechanickou rezacku slámy; a vyrábel prý i jiné náradí. Neprekvapí nás jiste proto, že u takového cloveka se smer onech myšlenek nad drinou pri orbe ubíral cestou predstavo zdokonalení oradla, které by šetrilo práci, cas a peníze. A možná, že tu bylo i kus furiantství: ukázat, že dokáže to, co nesvedou jiní.


Predstavy o odstranení námahy pri práci s hákem se stávaly Vever­kovou posedlostí a pomalu zrály v nápad zmeny jeho konstrukce. Když nápad uzrál, bylo treba jej overit, upresnovat, zkoušet, predelávat a zno­vu zkoušet. Nechme však promluvit prímé úcastníky, kterí po letech, roku 1868, vypovedeli: "Podnet k tomuto vynálezu mu dalo orání tak zva­ným rádiem (t. j. hákem - pozn. F. Š.), které se za klece nosit muselo. Unaven takovou prací, hodil rádlem, a ohlédna se pozdeji na rádlo, které stát ostalo, pravil si, jak sám vypovedel: ty stojíš a drív jsem te musel nosit, pockej, já ti pomužu. S tou myšlenkou šel domu a pridelal pomocí svého bratrance Václava Veverky, kováre C. domu 10., rádlovou radlici na pluh a jeli to zkoušet za kovárnu na pole, nešlo to však. František Ve­verka neupustil od své myšlenky a hledel drevo jiné prizpusobit a radlici na zpusob hoblíku zrídit. Vzal pluhovou radlici, nechal ji useknout a na­ostrit tak, aby jako železo hoblíku zem zhoblovala."


Vtip nové konstrukce spocíval ve spojení predností obou dosud uží­vaných oradel. Veverka pridelal radlici háku, která umožnovala hlubo­kou orbu, na konstrukci stabilního a dobre ovladatelného pluhu. Ovšem pouhé mechanické spojení obou konstrukcí se nemohlo osvedcit, tak bylo treba nápad prepracovat. Bylo treba upravovat radlici a prizpusobit ji konstrukci pluhu. A v tom potreboval pomoc kováre. Nemusel jít daleko. Obrátil se na svého bratrance Václava Veverku.


Václav Veverka žil v podstatne skromnejších pomerech než František. V roce 1802 otci chalupa vyhorela a její znovupostavení si vyžádalo pujc­ky. Podle záveti mel Václav prevzít chalupu s hospodárstvím a približne 5,5 ha polí, mladší bratr Josef se mel vyucit a prevzít kovárnu. Když bylo Václavovi 11 let, otec zemrel a do jeho plnoletosti spravoval hospodárství otcím František Šimunek z Dríce a kovárna byla pronajata Václavovi Ho­rákovi z Osic. V roce 1822 prekrocil hranici 25 let a tak mu otcím pre­dal hospodárství. Protože bratr Josef nebyl ješte plnoletý, spravoval i ko­várnu. Josef brzy na to zemrel a tak se Václav stal kovárem definitivne. Neco z remesla již odkoukal, ostatnímu se casem naucil sám. Hospodárství bylo více jak z poloviny zatíženo dluhy po otci, dedickými podíly jeho sester a povinnostmi k rodicum na výmenku; a to i po pripoctení vena, které mu prinesla Magdalena Mazánková ze Studánky u Pardubic, s níž se roku 1823 oženil. Hlavním zdrojem obživy bylo obhospodarování polí, nebot sama kovarina by rodinu rozhodne neuživila. Nebyl ani nejchudší, ale nepatril ani mezi místní bohaté.


Dochovaný inventár usedlosti umožnuje ukázat, v jakých podmínkách tehdy taková rodina žila. Naproti stavení stála kovárna a u ní byl výmenek. Na dvore byla stodola, chlívky. V obytném stavení byl chlév pro kone a krávy, dve komory, v nichž byly potraviny a všechno potreb­né "domácí náciní", a byla zde jediná obytná místnost velká asi 18 m2. Byla to jediná místnost, kde se topilo a kde žila celá hospodárova rodi­na, hlavne v zimních mesících. V místnosti meli jenom udus ano u podlahu a jen to nejnutnejší zarízení. Ani postele zde nebyly. Rodice spali na la­vicích a deti - v letních mesících na sláme ci na sene na pude nebo ve stodole a v zime asi ve svetnici na zemi. Každý druhý rok se zde narodilo jedno díte, ale z osmi detí se plnoletosti dožily jen dve. Približne v dobe vynálezu zde žilo šest osob.


Václav Veverka tedy zacal pomáhat Františkovi pri práci na jeho novém pluhu. Sousedé asi Václavovi ne bezduvodne prezdívali "Vtipohla­vec" a tak mel nyní príležitost svuj vtip uplatnit nejen pri zábave, ale i pri práci na necem novém, co tu ješte nebylo. V kovárne spolu upravovali tvar radlice a po jejím pripevnení k pluhu zkoušeli za kovárnou, zda to snad již není ono. "Pluh však porád házel", jak vypráveli v roce 1868 pametníci, "až zem dobre odhoblovával, brázdy se všelijak kroutily, jako budky delaly, prece ale zem na vrub obracely. . . Po cinených více zkouškách, a zdokonalování nynejšího ruchadla Františkem Vever­kou, dle jehož narízení a udání, bratranec jeho radlici'predelával, uznali


-prítomní sousedé... pluh ten za dobrý k zaorání hnoje, podorávání strništ a Úhora, ne však k orání na setí, proto, že by snad on pudu mnoho rozruchával a natrásal, obilí po takové orbe neostalo". A tento soud vyrkli místní rolníci v roce 1827.


Dobrý nápad se podarilo dovést ke zdárnému konci. Podarilo se nejen spojit výhody orby hákem s nosnou konstrukci pluhu, ale byla vytvorena nová radlice, která v jednom dí1ci spojovala i dosavadní odhrnovacku starého pluhu s radlicí, a která svým válcovým vyklenutím spolu s prísluš­ným Úhlem k brázde zpusobovala, že se puda dobre obracela a navíc i drobila.


Ruchadlo ovšem nebylo a ani nemohlo být universálním oradlem. Již citovaná výpoved místních rolníku obsahuje konstatování, že ruchadlo konalo dobré služby v prípadech, kde se vyžadovala hluboká orba, ale ne v ostatních. Dodejme, že se uplatnovala jen v urcitých pudních pod­mínkách - predevším v lehkých píscitých pudách. Tam, kde k tomu nebyly podmínky se neužívalo vubec nebo jen výjimecne. Na jeho zdokonalování a Úpravách pochopitelne dál pracovali venkovští zlepšovatelé a odborníci.


Vynález ruchadla byl vyvolán procesem prechodu od Úhorového systé­mu ke strídavému systému obhospodarování polí, což byl jeden z klícových bodu pokroku zemedelství. A jako takové pomáhalo ruchadlo zpetne ten­to proces urychlovat. V tom je jeho objektivní význam.


V tomto procesu se ruchadlo uplatnovalo bezprostredne ovšem jen v rozsahu daném dobovými a místními podmínkami. Bylo sice všeobecne známo, ale porídili si jej jen ti sedláci, pro než rozsah polností, které bylo treba pravidelne obdelávat hlubokou orbou, byl dostatecne silnou pohnutkou, aby si porídili ješte toto další orební náradí, nahrazující prede­vším hák. Starý pluh se ješte dál užíval vedle ruchadla pri orbe pod setí, na malých usedlostech byl dokonce ješte jen starý hák. Je napr. príznacné, že 15 let po vynálezu byla v Rybitví jen tri ruchadla, vcetne prototypu, a že sám jeho zhotovitel, kovár a chalupník Václav Veverka, mel na svém hospodárství jen starý pluh, nikoliv ruchadlo.


Proces prechodu ke strídavému systému obhospodarování polí ovliv­novalo ruchadlo i neprímo tím, že se stalo organickým clánkem další orební techniky. Pro další rozvoj uplatnení orební techniky byla ovšem duležitá predevším tovární výroba. Takto vyrábené náradí bylo daleko trvanlivejší, nebot bylo celo železné, bylo ho možno vyrobit velké množství, bylo možno pri sériové výrobe vymenit jednotlivé poškozené díly. A to­vární výroba v polovine 19. století vychází i z konstrukcních prv­ku vylepšovaného ruchadla bratrancu Veverkových. "Moderní" oradla jsou pritom ale již symbiózou výhod nekolika ruzných konstrukcí pluhu.


Ješte dríve než se plne uplatnily tovární výrobky, ruchadlo se rychle rozšírilo, vešlo ve všeobecnou známost a plnilo svou objektivní Úlohu v daných podmínkách, když usnadnovalo hlavne hlubokou orbu; Jeho vý­hodou, které vdecí za své rozšírení bylo i to, že oráci se nemuseli pri práci s ním ucit nicemu novému, ale vystacili s dovednostmi hluboce zakorenenými po otcích. Ke zhotovení ruchadla bylo treba nechat udelat radlici a pripevnit ji na konstrukci starého pluhu, kterou stacilo jen ne­patrne a s pomerne malým nákladem upravit. Tyto vlastnosti rozho­dovaly nesporne o tom, že se ruchadlo užívalo ve venkovských usedlostech ješte i v dobe, kdy tovární výrobky byly již celkem dostupné.


Místní kovári meli ovšem potíže se shánením plechu na radlice a pre­delávání a navarování starých radlic pluhu bylo zbytecne pracné. Veci se podnikove chopil krátce po vynalezení ruchadla bohdanecský kupec Karel Podhajský a nechal si zhotovit od Františka Veverky jakousi drevenou šablonu na potrebný tvar a vyklenutí radlice. Podle ní potom nechal delat radlice v železném hamru v Parížove na Chrudimsku a prodával je ve svém obchode v Bohdanci.


Veverkové z vynálezu nezbohatli. A nejen to. Úredník choltického panství J. Kainz nechal zhotovit u tamního kováre a koláre nekolik rucha­del a jedno z nich roku 1832 vystavoval na hospodárské výstave jako svuj vynález pod názvem "Kainzpflug". Skutecní vynálezci se o tom docetli až v "Kalendári c. k. vlastenecké hospodárské spolecnosti pro Království ceské". Prestože o jejich autorství a o vynálezu napsal již pred­tím, v roce 1831, zprávu do casopisu Cechoslovan bohdanecský básník Josef Jaroslav Langer, pres protesty lidí, kterým taková podlost nebyla lhostejná, pres vyšetrování, které zacal v míste už v roce 1834 provádet hradecký profesor Ignác Lhotský, a pres cetné prukazné svedecké výpo­vedi, nedockali se bratranci Veverkové do konce života oficiálního uznání autorství vynálezu, ani odmeny, která jim náležela. Ale ani jejich celý další život jim nepripravil mnoho radosti.


Václavovi Veverkovi zemrela roku 1833 manželka ve veku 28 let, týden po porodu syna Františka. Roku 1837 prodal kovárnu s chalupou a od­stehoval se do vsi Bukoviny, kde se podruhé oženil. Ani tam se mu ne­vedlo lépe. Kovárského remesla zanechal a venoval se jen hospodárství v nevelké chalupe. Nakonec vyhorel a když 23. února roku 1848 zemrel ve veku 53 let na zápal plic, jeho nezletilým synum nezustalo po nem témer nic. Pochován je na hrbitove v Drítci.
Františkovi zemrela manželka na souchotiny roku 1838. Ale ke trem detem a k hospodárství bylo potreba novou hospodyni, a proto se znovu oženil s Annou Pernerovou z Lohenic. Nebylo to štastné manželství. Druhá manželka neumela tak hospodarit; rostly dluhy a bylo treba odprodávat velké díly polností. Nakonec za grunt scvrkl témer na polovinu. Objevo­valy se i neshody mezi manžely a František upadal do apatie. Nakonec statek roku 1844 prodali a prestehovali se do Brehu u Prelouce, kde kou­pili chalupu cp. 13. Po trech letech ale vyhoreli a zustala stát jen sto­dola. František Veverka již nemel sil ani dost energie znovu stavet a pre­stehoval se s rodinou do podnájmu do Prelouce. Zde, v domku pri silnici k Pardubicím, byla to stará katovna a pohodnice, rok na to, 12. 2. 1849, zemrel ve veku 50 let. Pochován je na hrbitove v Prelouci.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

AHOJ

(VAŠEK , 5. 5. 2009 14:37)

NUDA

Literatura

(mmraz, 24. 2. 2009 20:17)

Jen jsem si zde porovnaval nektera data a sedi !
Jinak priste by bylo skvele, kdyby jste pod clanek mohl dat i pouzitou literaturu a zdroje. Diky

SSSUUUPPPEEERRR :o)

(Miska, 19. 11. 2008 16:49)

díky pomohlo mi to na referat !!!!!!!

ssssssssssuuuuuuuuppppeeeeeeeeerrrrrrrr

(no češi, 13. 10. 2008 19:11)

šikovní hoši

re frajeři

(admin, 11. 2. 2007 13:31)

Doufám že půjdete v jejich šlépějích,třeba za pár let budete v podobné rubrice někde na internetu nebo co se budoucnu bude používat.

Frajeři :)

(Petr, 10. 2. 2007 16:28)

Cosi jsem zaslechl že jsou to moji vzdálení předci... ale koho taky ne :)