Pravda vítězí!

(1798 - 1876)
Český historik a národní buditel, který se dožil vrcholného uznání ještě za svého života ("otec národa") patří bezesporu mezi nepřehlédnutelné postavy našich novodobých dějin. Za to vděčí nepochybně především svému talentu, osobní disciplíně dané pravděpodobně výchovou v rodině, historickým vlivům (vliv vývoje ve Francii na Evropu) a konstelaci po Vídeňském kongresu, ale zřejmě i osobnímu štěstí, v jehož důsledku se mohl seznámit a důvěrně proniknout i do nejvyšších vrstev tehdejší stratifikované společnosti. Pomník (dílo sochaře Suchardy) odhalený u příležitosti 50. výročí jeho smrti naznačuje trvalost Palackého významu, snad dokonce i v celoevropském kontextu. Vlastní dílo Palackého bylo - a dosud je - předmětem zájmu, interpretací i oslavy a kritiky vědců (především historiků) i politiků. Zájem politiků bohužel vytrhuje především z Palackého života a díla pouze pragmaticky využitelné (ideologicky fruktifikovatelné) myšlenky. Tohoto nešvaru se ze servility k politikům mohli dopustit i historici ve snaze po svém zviditelnění a dosažení uznaní (poplatnost době), nikoli na základě vědeckého poznání a vnitřního přesvědčení. Jiná motivace nepochybně vedla Palackého např. ke shromažďování historických dokumentů jako podkladů pro českou šlechtu. Na téma "Palacký" bylo napsáno značné množství prací - oslavných i kritických (např. Dějiny a současnost 3/98, odkud především čerpám).
Předkládaná práce je zaměřena pouze na některé momenty osobnosti Palackého a jeho názorů, kde se pokouším spíše nalézt některé souvislosti, které považuji ze svého hlediska za zajímavé a inspirující. Postupné formování mimořádně a všestranně talentované osobnosti Palackého v mládí, jeho praktické životní zkušenosti se odrazily v jeho životě, názorech i díle; ve všech jeho aktivitách. Pro osobnost Palackého je stejně významnou jako vzdělání výchova, tedy nejen poznání, obsah, ale ve stejné míře také forma prezentace vlastní osobnosti, názorů, myšlenek, stanovisek, adekvátní očekávání okolí.
Nabízí se přirozeně úvaha, zda současné školství poskytuje pro život to nejlepší vzdělání (poznatky) i formativně (výchovně) působí na žáky a studenty tak, aby je "praktický život" nezaskočil, protože bude požadovat něco diametrálně odlišného. Ve výuce spíše hypertrofují cíle faktografických poznatků (snadněji se ověřují) nad cíli výchovnými, spočívajícími v interiorizaci hodnotových struktur žáky a studenty, ve vytváření trvalejších referenčních rámců, což se přirozeně neobejde bez jistého poznatkového zázemí, především z oblasti společenských věd. Nelze přehlédnout ani vliv emocionální motivace.
Palackého nesporný životní úspěch měl základ právě ve vyváženosti jeho osobnosti. Pokusme se tedy uvažovat o některých vlivech, které formovaly Palackého osobnost i jeho názory. Sociální prostředí, rodina, škola, první pracovní uplatnění, navazování vztahů, konfrontace s jinými názory či vzory patří mezi ty nejdůležitější.
Evangelické rodinné zázemí s tradičním smyslem pro osobní disciplínu a úctou ke vzdělání bylo základem dalšího rozvoje zřejmě mimořádného nadání Františka Palackého. Vztah k Němcům byl do jisté míry formován již v dětství a vyústil v české národní uvědomění a jeho systematickou podporu (i když první vydání jeho Dějin vyšlo zřejmě z pragmatických důvodů v němčině, což mu jeho současníci mj. vytýkali). Palacký nepochybně významně ovlivnil české historické vědomí i vývoj Čechů ve svébytný politický národ, samostatný moderní stát. Česko - německá polarita, kterou v díle Palackého můžeme vysledovat byla (a snad doposud je) využívána pro národně agitační účely, možná i zneužívána. Nicméně tato skutečnost neumenšuje Palackého význam, k jehož odkazu se přihlásil i T. G. Masaryk (Česká otázka).
Nepochybná genialita Palackého, která se projevovala od nejútlejšího dětství, mu zřejmě přinášela i řadu osobních obtíží, ať již v rodině, tak při vzdělávání ve školách, jejichž úroveň byla rozdílná. To Palacký poznal především při přechodu z katolicky vedené školy v Kuníně, odkud jej otec poslal do evangelického lycea v Trenčíně, kde byla úroveň výuky nízká. Snad i z této zkušenosti lze odvozovat jeho pozdější jistou náboženskou vlažnost, když odmítl proti vůli svého otce stát se evangelickým pastorem (teologické motanice jej nezajímají). Nicméně náboženskou otázku si vyřešil ve smyslu filosofického nekonfesijního křesťanství. Přes nesporné osobní předpoklady si však uvědomoval, že pro něho jakožto evangelíka nepřichází v úvahu úřednická životní dráha ve státní správě. Tolerance v Rakousku neznamenala náboženskou rovnoprávnost.
Významný přelom v jeho životě znamenalo seznámení se čtyřicetiletou Ninou Zerdahelyovou, která Palackému (20), jakožto svému oblíbenci, umožnila vstup do vyšší společnosti. Palacký se stává s její pomocí vychovatelem dětí ve šlechtické rodině, navštěvuje, aktivně a úspěšně se účastní intelektuálních debat v jejích salonech a právě v tomto prostředí myšlenkově zraje. Vliv paní Niny na citový život Palackého i jeho motivaci pro další vzdělávání je nesporný. Za zmínku stojí, že Palacký ve svých dvaceti létech mluví a píše dvaceti jazyky, hraje na klavír, je vzdělaný v oblasti společenských věd. Poznává život aristokracie, a to i z jeho kladných stránek. Ujasňuje si vztah k národu, své vlastenectví a svou budoucí dráhu dějepisce. Ideu národa spojuje s ideou svobody; je liberálem. Stává se historikem na základě vlastních prožitků a jejich interpretace, příliš se nezabývá archiváliemi. Jeho další kroky vedou z Bratislavy do Prahy, která je centrem českých vlastenců té doby. Je zde vítán a přijímán v rodinách předních šlechticů, pro které píše rodopisy. Nezávislou budoucnost si zajistil sňatkem s bohatou Terezií Měchurovou. Sňatek z rozumu i lásky. Nepochybný vliv francouzské historiografie však Palackého neodvedl od samostatné interpretace, spíše potvrdil správnost jeho cesty (Guizot).
Po vydání prvního svazku Dějin, které se setkalo s velmi příznivým ohlasem, získal Palacký ve svých čtyřiceti létech titul českého stavovského historiografa, což představovalo i politické uznání (titul propůjčil císař Ferdinand). Jako vlastenec a odpůrce Vídeňského centralismu přednášel stejně smýšlejícím ve šlechtických salonech o slavné minulosti české šlechty, o Českém království. Stavovské opozici tak poskytoval odborně prověřené argumenty pro jejich politickou činnost. V roce 1830 se stává členem Královské české společnosti nauk, avšak pro své relativní mládí se zpočátku obtížně prosazuje. Po devíti létech svého působení se však stává jejím sekretářem s významným vlivem. Tento vliv uplatňuje Palacký v organizačních změnách i zpřístupněním společnosti dalším vědcům, především z oboru české jazykovědy. V rozvoji českého jazyka spatřoval významný nástroj pro úspěšný vývoj českého národního hnutí. Vlastenecké muzeum v Čechách (Národní muzeum) ovlivnil Palacký jednak jako redaktor českého a německého muzejního časopisu, jednak návrhem koncepce i organizací jeho dalšího vývoje, a to směrem společenskovědním, podporujícím rovněž české vlastenectví a vzdělanost obyvatelstva.
Když jako padesátiletý vstupoval Palacký do politického života, lze říci, že jeho dosavadní život mu pro to poskytl všechny předpoklady. Politikem však byl již od okamžiku, kdy začal uplatňovat své názory na veřejné dění, a to bylo nepochybně daleko dříve. Osobní intelektuální předpoklady, vzdělání i "škola života" (období po Vídeňském kongresu) jsou vlivy, které Palacký integroval ve svých politických názorech. Stal se nejenom přirozeným, ale i formálně uznávaným mluvčím Čechů. Jeho vzdělanost i společenská vytříbenost spolu s vědomím reálné situace jej nepochybně přivedla ke kompromisním postojům v národnostních otázkách, protože se chtěl vyhnout přímým střetům se státní mocí. To kritizoval veřejně např. Jungmann, avšak Palacký tento názor jednoznačně odmítl s poukazem na nutnost používání německého jazyka ve prospěch Čechů. Jako velmi schopný organizátor si uvědomoval potřebu orientace na střední vrstvu obyvatelstva ve prospěch české vlasti. Na druhé straně musel čelit nejen státní cenzuře všeho tisku, ale také napadání jeho Dějin, jakožto vlastenecky ideologického, a tedy státu nebezpečného díla. Nebylo divu, protože centrální státní moc (Metternich) viděla na více místech říše odstředivé tendence na národním principu, mající nepochybnou oporu v minulosti té které oblasti (např. maďarský nacionalismus vyústil v dualismus Rakouska - Uherska). Nicméně Palacký byl jednoznačným zastáncem austroslavistické koncepce, protože byl přesvědčen, že je v zájmu malých národů žít ve velkém (mocném) státě. Tento jeho názor byl nepochybně značně prozíravý a je poučný i pro dnešek, kdy dochází v Evropě k postupnému sjednocování (Evropská unie) a jeho budoucího významu z hlediska globálního postavení Evropy a jejích částí. Přesto však Palacký byl v polovině minulého století perzekvován (podobně jako Havlíček a jeho Národní noviny) za své publikované názory v souvislosti s návrhy na uspořádání Rakouska, kde by všechny národy i národnosti byly rovnoprávné. Postavení Palackého pod policejní dohled znamenalo jeho dlouhodobé veřejné odmlčení. Na druhé straně mu to však umožnilo soustředění na práci na svých Dějinách národu českého, o jejichž politickém významu nelze pochybovat.
Intelektuální vybavení Palackého je umocněno v celém jeho životě i jeho citovými a emocionálními osobnostními rysy. To mu nepochybně umožňovalo plné nasazení v klíčových momentech jeho životní dráhy, ať již se jednalo o jeho soukromí (vztah k paní Nině) či v životě veřejném (dopis Havlíčkovi do Brixenu). Nezanedbatelný je i jeho vztah k Moravě, ke kterému se hlásí v úvodu svých Dějin ("Rodem Moravan, národem Čech."). I v dnešní době musíme konstatovat, že nejčistší češtinu můžeme slyšet právě na Moravě. A byl to právě Palacký, který vystoupil proti moravskému jazykovému separatismu. Poukázal na živost jazyka, který nelze měnit úmluvou, byť sebelépe míněnou (proti snaze sjednotit na základě moravských nářečí Čechy, Moravany a Slováky). Vývoj mu dal za pravdu. Nicméně moravské obavy z českého hegemonismu způsobovaly časté napětí mezi českými a moravskými politiky. Bez nadsázky můžeme konstatovat, že tento stav se objevuje i v pozdějších obdobích, vlastně dodnes. Nicméně ani tehdy (a snad ani dnes) tyto vztahy neohrožovaly jednotu českého národa. Oslavy cyrilometodějského milénia v Brně, kterých se Palacký zúčastnil společně s Riegrem a Purkyněm jako vedoucí delegace Čechů nepochybně přispěly ke vzájemnému sblížení Čechů a Moravanů i odstranění animozit mezi jejich čelnými osobnostmi. Palacký nepochyboval nikdy o tom, že Češi a Moravané mají společnou cestu. Význam Palackého pro minulost, současnost i budoucnost českého národa, Čechů a Moravanů, Českou republiku je nepopiratelný. Je to jeden ze zdrojů novodobé české státnosti.
Životní úspěch a jeho veřejné uznání spočívalo nejenom v Palackého intelektuálních a citových předpokladech, ale zejména v jeho zodpovědnosti a vědomí spoléhat se na vlastní síly, v jeho sebekázni i toleranci k druhým, osobní skromnosti, odmítání fanatismu i připravenosti vyslechnout kritický názor. Jeho schopnost navazovat stálá přátelství pramenila zřejmě z těchto jeho předpokladů. Mohli bychom říci, že z jeho vnitřní vyváženosti, osobní morálky, z celé jeho životní filosofie. Sílu jeho charakteru v kritickém okamžiku projevil i svým vztahem k Havlíčkovi. Své zásadě "jednat jen podle svého svědomí, abychom na ně neuvalovali viny" se Palacký rozhodně nezpronevěřil. Jeho příklad je i v dnešní době hoden následování, a to jak podřízenými, tak i nadřízenými ve státní správě, podnicích, institucích atp., tak i těmi, kteří na základě demokratických voleb řídí náš stát. Myslet na přítomnost i budoucnost v blízkém i vzdáleném horizontu.