Jára Cimrman
20. 1. 2007
Výklad literárního díla:
Ladislav Smoljak , Zdeněk Svěrák : Jára Cimrman
Za téma svého výkladu jsem si nezvolil pouze jedno dílo, ale celý cyklus uměleckých počinů pojednávajících o českém géniovi, který nelze pro účely této práce drobit a rozebírat po jednotlivých hrách. Autory celé série divadelních vystoupení jsou naši slavní filmoví a divadelní tvůrci Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák, kteří hry nejen píší ale i režírují a většinou v nich i hrají hlavní role. Ladislav Smoljak (1931) je známý scénárista a režisér, spolu se svým dlouholetým kolegou Zdeňkem Svěrákem (1936) autor mnoha divadelních ale i filmových děl i bez cimrmanovské tematiky ( Jáchyme, hod' ho do stroje, Vrchní prchni, Marečku, podejte mi pero). Zdeňek Svěrák je proslulý především díky svému oskarovému filmu Kolja . Pro oba je typický jemný intelektuální humor, kterým vyčnívají nad humoristické filmaře a dramatiky nejen ve své generaci.
Cimrmanovské hry bývají většinou koncipovány jako ,, divadlo o divadle'', což je světový unikát. Hru zpravidla začíná pseudovědecká přednáška a diskuse o odkazu českého velikána Járy da Cimrmana, kterého nikdo nikdy neviděl. Kdesi v Pojizeří se pouze našla jeho pozůstalost, která obsahuje i texty jeho dramatických skvostů, jimiž Cimrman údajně obohatil pokladnici světového divadla. Samozvaní odborníci, oslovující se akademickými tituly, rozebírají tento odkaz po částech v jednotlivých hrách. Někdy se zaměří na divadelní tvorbu, jindy předvedou jeho technické vynálezy, potom zase vlasteneckou a buditelskou činnost. Diváci jsou vždy několikrát poučeni o tom, že Cimrmanovo narození nelze přesně časově určit, aby snad nikoho nenapadlo prohlížet matriky kdesi na vídeňském předměstí. Přednášející nikdy nezapomenou dodat, že Cimrmanovy geniální nápady nebyly ve své době přijaty s pochopením a až dnešní doba dokáže naplno ocenit Cimrmanův význam, který je srovnatelný snad jen s Leonardem da Vinci. Často bývají prezentovány Cimrmanovy spory s dobovými kapacitami, viz jeho korespondence s Ladislavem Stroupežnickým, t. č. dramaturgem Nár. divadla : ,, V Praze dne 16. Února 1890 : , Vážený pane, Váš dramatický pokus jsem bohužel četl, a nevím, co Vám mám vytknout dříve, zda chatrný děj, mátožnost postav, či veškeré prohřešky proti zákonům dramatu, jichž jste se stačil dopustit již během prvního jednání. A to nemluvím o tom, co by řeklo publikum na Vaší svéráznou představu o úsvitu naší národní historie, například tomu, jak na naši posvátnou horu přichází nejen praotec Čech ale i praotec Němec a praotec Žid. Když se v závěru Čechové dovědí, že od Roudnice razí k hoře i osmahlý praotec Cikán… , byl jsem konsternován. Uvědomujete si, mimo jiné, že tenkrát ještě žádná Roudnice nebyla? Nevím, čím jste vyučen, nebo v jakém oboru vzdělán, ale s čistým svědomím Vám mohu doporučit, abyste zanechal dramatických pokusů a věnoval se práci jakékoli, ale jiné.' V Čimelicích 10. Března 1890: , Vážený pane Stroupežnický, Váš dopis mne utvrdil v tom, že ani Vy, tak dobrý spisovatel jste mou hru ,,Čechové na Řípu'' nepochopil. My co táhnem káru Tylovu po venkově, vidíme arci život jináč než vy, co sedíte v Praze jako ve skleníku. Že jsem nechal přijíti na Říp i praotce Němce a praotce Žida a blížiti se praotce Cikána, v krytém voze plném kradených slepic, má svůj hluboký výchovný smysl. V České kotlině, jestli Vám to neušlo , nežijeme jen my Čechové, ale i potomci ostatních praotců, kteří jsou také vítanými hosty mého divadla, a přál bych Vám to vidět, jak radostně přijímají můj výklad dějin. Jsem vám vděčen za postřeh o Roudnici, ta tenkrát ještě opravdu neexistovala a já uznávám, že je to kravina.' V Praze dne 5. Listopadu 1890: ,, Vážený pane, po Vaší návštěvě u mne v Praze, kdy jsem Vám nemohl vrátit manuskript Vaší hry ,, Čechové na Řípu'', z toho prostého důvodu, že halda zamítnutých rukopisů podobných autorů jako jste Vy je obrovská, a divadelní sluha, který by jej mohl vyhledat měl pásový opar, vracím vám tento poštou a zároveň Vám sděluji, že nadobro ukončuji naši korespondenci. Nehledejte v tom nic osobního, podobně ukončuji korespondenci i s panem Adalbertem Kolínským a paní Eliškou Kutnohorskou ( Cimrmanovy pseudonymy ) . Jen vy tři jste mne stáli 560 hodin, což je plných 70 pracovních dní , čímž jste překonali i pány Zeyera a Vrchlického. S pozdravem, nepište mi, a pokud možno nepište vůbec, Ladislav Stroupežnický. (CD Záskok , 1.část)
,,Cimrmanologové'' , většinou pod vedením obou režisérů většinou představují Cimrmana jako smolaře, vždy uskuteční geniální objev, pak mu ho někdo ,, vyfoukne'' a získá si místo něj slávu. Například ve slavném filmu Jára Cimrman ležící, spící radí Cimrman slavným vynálezcům, od Bella přes Marconiho až po Eiffela, sám však se svými vlastními objevy velké štěstí neměl, samozřejmě jen proto, že ho jiní předběhli.
Cimrmanské komedie se citlivě dotýkají i národnostních poměrů v době, kdy se jejich děj odehrává, na přelomu 19.a 20. Století. At' již se jedná o zmiňovanou pasáž o praotcích, nebo o svérázné Cimrmanovo pojetí vlastenectví: ,, Cimrman své vlastenectví nejlépe vyjádřil poslední větou svého deníku: , Uvidět svou vlast, Boehmen' '' (CD Záskok 1.část.) . Ve stejné hře připisují autoři Járovi výrok: ,, .. kromě Čech ů se do práce přihlásilo i pět Němců, dva Cikáni a zkusmo jeden Žid.'' Známé jsou i pasáže z filmu ,, Jára Cimrman ležící , spící'' , kde Jára v roli učitele venkovské malotřídky rozmlouvá s malým Henleinem a přesvědčuje ho, aby mezi české velikány neuváděl Goetheho a Schillera. Autoři se v těchto pasážích vyvarovali jakéhokoli zesměšňování či urážení národností, najdeme zde pouze ironické narážky na drobné nešvary toho či onoho lidu.
Po dokonalém prostudování části Cimrmanova odkazu pokračují představení uvedením některé ze ,,slavných'' her našeho velikána, které však Svěrák se Smoljakem ,,přepracovali'' tak, aby odpovídaly současným potřebám. Ukázky bývají ukázkou záměrně naivního herectví špičkových divadelníků, kteří předvádějí , někdy s lehkým nádechem ironie, úpornou snahu, ale někdy i prostou netalentovanostochotnických nadšenců z 19. století. Tyto hry bývají většinou krátkého rozsahu, velmi jednoduché, ale vtipné, nevtíravé a velmi oblíbené, jako celá tvorba Járy Cimrmana a potažmo i pánů Smoljaka a Svěráka. Pro celou tvorbu těchto autorů je příznačná kultivovanost chování hrdinů i jazyka , který obsahuje, především v ,,Cimrmanech mnohé archaismy, odorné i pseudoodborné výrazy.
V Cimrmanských komediích bych osobně nehledal hlubší význam, ani snahu o morální či jiné zušlechtění, působí však na mne jako skvělý příklad komického díla, které nabízí pobavení lidem, žádajícím humor na jiné úrovni, než mohou nabídnout televizní seriály či ,, zábavné'' pořady.
Cimrman se těžko zařazuje do kontextu literatury, neboť se jedná o specifickýfenomén, vybočující ze všech měřítek a škatulek vytvřených literárními kritiky. Obdivuhodné je, že Cimrman ani po 34 letech od svého uvedení v tehdy ještě v Branickém divadle neztratil nic ze své popularity a obliby mezi všemi generacemi. Dnes se tato představení hrají v Žižkovském divadle Járy Cimrmana.
Ladislav Smoljak , Zdeněk Svěrák : Jára Cimrman
Za téma svého výkladu jsem si nezvolil pouze jedno dílo, ale celý cyklus uměleckých počinů pojednávajících o českém géniovi, který nelze pro účely této práce drobit a rozebírat po jednotlivých hrách. Autory celé série divadelních vystoupení jsou naši slavní filmoví a divadelní tvůrci Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák, kteří hry nejen píší ale i režírují a většinou v nich i hrají hlavní role. Ladislav Smoljak (1931) je známý scénárista a režisér, spolu se svým dlouholetým kolegou Zdeňkem Svěrákem (1936) autor mnoha divadelních ale i filmových děl i bez cimrmanovské tematiky ( Jáchyme, hod' ho do stroje, Vrchní prchni, Marečku, podejte mi pero). Zdeňek Svěrák je proslulý především díky svému oskarovému filmu Kolja . Pro oba je typický jemný intelektuální humor, kterým vyčnívají nad humoristické filmaře a dramatiky nejen ve své generaci.
Cimrmanovské hry bývají většinou koncipovány jako ,, divadlo o divadle'', což je světový unikát. Hru zpravidla začíná pseudovědecká přednáška a diskuse o odkazu českého velikána Járy da Cimrmana, kterého nikdo nikdy neviděl. Kdesi v Pojizeří se pouze našla jeho pozůstalost, která obsahuje i texty jeho dramatických skvostů, jimiž Cimrman údajně obohatil pokladnici světového divadla. Samozvaní odborníci, oslovující se akademickými tituly, rozebírají tento odkaz po částech v jednotlivých hrách. Někdy se zaměří na divadelní tvorbu, jindy předvedou jeho technické vynálezy, potom zase vlasteneckou a buditelskou činnost. Diváci jsou vždy několikrát poučeni o tom, že Cimrmanovo narození nelze přesně časově určit, aby snad nikoho nenapadlo prohlížet matriky kdesi na vídeňském předměstí. Přednášející nikdy nezapomenou dodat, že Cimrmanovy geniální nápady nebyly ve své době přijaty s pochopením a až dnešní doba dokáže naplno ocenit Cimrmanův význam, který je srovnatelný snad jen s Leonardem da Vinci. Často bývají prezentovány Cimrmanovy spory s dobovými kapacitami, viz jeho korespondence s Ladislavem Stroupežnickým, t. č. dramaturgem Nár. divadla : ,, V Praze dne 16. Února 1890 : , Vážený pane, Váš dramatický pokus jsem bohužel četl, a nevím, co Vám mám vytknout dříve, zda chatrný děj, mátožnost postav, či veškeré prohřešky proti zákonům dramatu, jichž jste se stačil dopustit již během prvního jednání. A to nemluvím o tom, co by řeklo publikum na Vaší svéráznou představu o úsvitu naší národní historie, například tomu, jak na naši posvátnou horu přichází nejen praotec Čech ale i praotec Němec a praotec Žid. Když se v závěru Čechové dovědí, že od Roudnice razí k hoře i osmahlý praotec Cikán… , byl jsem konsternován. Uvědomujete si, mimo jiné, že tenkrát ještě žádná Roudnice nebyla? Nevím, čím jste vyučen, nebo v jakém oboru vzdělán, ale s čistým svědomím Vám mohu doporučit, abyste zanechal dramatických pokusů a věnoval se práci jakékoli, ale jiné.' V Čimelicích 10. Března 1890: , Vážený pane Stroupežnický, Váš dopis mne utvrdil v tom, že ani Vy, tak dobrý spisovatel jste mou hru ,,Čechové na Řípu'' nepochopil. My co táhnem káru Tylovu po venkově, vidíme arci život jináč než vy, co sedíte v Praze jako ve skleníku. Že jsem nechal přijíti na Říp i praotce Němce a praotce Žida a blížiti se praotce Cikána, v krytém voze plném kradených slepic, má svůj hluboký výchovný smysl. V České kotlině, jestli Vám to neušlo , nežijeme jen my Čechové, ale i potomci ostatních praotců, kteří jsou také vítanými hosty mého divadla, a přál bych Vám to vidět, jak radostně přijímají můj výklad dějin. Jsem vám vděčen za postřeh o Roudnici, ta tenkrát ještě opravdu neexistovala a já uznávám, že je to kravina.' V Praze dne 5. Listopadu 1890: ,, Vážený pane, po Vaší návštěvě u mne v Praze, kdy jsem Vám nemohl vrátit manuskript Vaší hry ,, Čechové na Řípu'', z toho prostého důvodu, že halda zamítnutých rukopisů podobných autorů jako jste Vy je obrovská, a divadelní sluha, který by jej mohl vyhledat měl pásový opar, vracím vám tento poštou a zároveň Vám sděluji, že nadobro ukončuji naši korespondenci. Nehledejte v tom nic osobního, podobně ukončuji korespondenci i s panem Adalbertem Kolínským a paní Eliškou Kutnohorskou ( Cimrmanovy pseudonymy ) . Jen vy tři jste mne stáli 560 hodin, což je plných 70 pracovních dní , čímž jste překonali i pány Zeyera a Vrchlického. S pozdravem, nepište mi, a pokud možno nepište vůbec, Ladislav Stroupežnický. (CD Záskok , 1.část)
,,Cimrmanologové'' , většinou pod vedením obou režisérů většinou představují Cimrmana jako smolaře, vždy uskuteční geniální objev, pak mu ho někdo ,, vyfoukne'' a získá si místo něj slávu. Například ve slavném filmu Jára Cimrman ležící, spící radí Cimrman slavným vynálezcům, od Bella přes Marconiho až po Eiffela, sám však se svými vlastními objevy velké štěstí neměl, samozřejmě jen proto, že ho jiní předběhli.
Cimrmanské komedie se citlivě dotýkají i národnostních poměrů v době, kdy se jejich děj odehrává, na přelomu 19.a 20. Století. At' již se jedná o zmiňovanou pasáž o praotcích, nebo o svérázné Cimrmanovo pojetí vlastenectví: ,, Cimrman své vlastenectví nejlépe vyjádřil poslední větou svého deníku: , Uvidět svou vlast, Boehmen' '' (CD Záskok 1.část.) . Ve stejné hře připisují autoři Járovi výrok: ,, .. kromě Čech ů se do práce přihlásilo i pět Němců, dva Cikáni a zkusmo jeden Žid.'' Známé jsou i pasáže z filmu ,, Jára Cimrman ležící , spící'' , kde Jára v roli učitele venkovské malotřídky rozmlouvá s malým Henleinem a přesvědčuje ho, aby mezi české velikány neuváděl Goetheho a Schillera. Autoři se v těchto pasážích vyvarovali jakéhokoli zesměšňování či urážení národností, najdeme zde pouze ironické narážky na drobné nešvary toho či onoho lidu.
Po dokonalém prostudování části Cimrmanova odkazu pokračují představení uvedením některé ze ,,slavných'' her našeho velikána, které však Svěrák se Smoljakem ,,přepracovali'' tak, aby odpovídaly současným potřebám. Ukázky bývají ukázkou záměrně naivního herectví špičkových divadelníků, kteří předvádějí , někdy s lehkým nádechem ironie, úpornou snahu, ale někdy i prostou netalentovanostochotnických nadšenců z 19. století. Tyto hry bývají většinou krátkého rozsahu, velmi jednoduché, ale vtipné, nevtíravé a velmi oblíbené, jako celá tvorba Járy Cimrmana a potažmo i pánů Smoljaka a Svěráka. Pro celou tvorbu těchto autorů je příznačná kultivovanost chování hrdinů i jazyka , který obsahuje, především v ,,Cimrmanech mnohé archaismy, odorné i pseudoodborné výrazy.
V Cimrmanských komediích bych osobně nehledal hlubší význam, ani snahu o morální či jiné zušlechtění, působí však na mne jako skvělý příklad komického díla, které nabízí pobavení lidem, žádajícím humor na jiné úrovni, než mohou nabídnout televizní seriály či ,, zábavné'' pořady.
Cimrman se těžko zařazuje do kontextu literatury, neboť se jedná o specifickýfenomén, vybočující ze všech měřítek a škatulek vytvřených literárními kritiky. Obdivuhodné je, že Cimrman ani po 34 letech od svého uvedení v tehdy ještě v Branickém divadle neztratil nic ze své popularity a obliby mezi všemi generacemi. Dnes se tato představení hrají v Žižkovském divadle Járy Cimrmana.
moc
(jhcvv, 1. 5. 2007 19:25)